Tajemství Vánoc na Publicu

Každý slaví Vánoce jinak. V Rusku to je Děda Mráz, v Česku Ježíšek a v Americe Santa Claus, ale co u nás na Publicu? Kdo nosí dárky? Kdo kouzlí sníh, kdo vyčarovává tu tajemnou atmosféru? Kdo peče cukroví?

Takové a podobné otázky se honily v hlavě našeho Pařana. A kdo že je Pařan? Inu, každý ho vidí jinak, ale představte si ho, jako kluka, který je neuvěřitelně zapálený do hraní her. Rád se učí novým věcem, objevuje tajná zákoutí a brouzdá mezi všemi místy, kam se jen dokáže dostat.

Dnes ale neběhal po světě a nehledal dobrodružství. Stál na místě zvaném Spawn a rozhlížel se kolem sebe. Jako ze zvyku se hned rozeběhl, ale i hned se zarazil. Zůstal stát v úžasu. Spawn totiž zasypal sníh a stále hustě padal, ale nejen to. Zábradlí bylo ozdobeno zvláštními barevnými koulemi, po boku visely dlouhé girlandy a uprostřed náměstí se objevil obrovský strom, zdobený do bílé a oranžové barvy. Byla to prostě dech beroucí nádhera, která nechala našeho kamaráda stát na místě, jako by tam přimrzl.
„No to není možné,“ pomyslel si Pařan. „Kdo to? Co to… Jak?“ stačil jen vydechnout, když uslyšel cinknout rolničku. Otočil se za zvukem, ale v tu chvíli se do něj opřel silný vítr a přinesl sebou i pořádnou chumelenici. Zvedl ruce, aby si ochránil obličej a projela jím taková zima, až se mu rozdrkotaly zuby. Bez jakékoliv další prodlevy se otočil na patě a utíkal do nejbližšího domu, aby se uchránil před zimou. Rychle se schoval dovnitř a náhle ho zaplavilo blažené teplo a navracel se mu cit do rukou. Tváře ho štípaly chladem a hned by byl rád za horký šálek čokolády.

„Venku je pořádná zima, co?“ Ozvalo se mu za zády, až leknutím vyskočil do vzduchu. Hbitě se otočil, připraven na útěk, ale hned se uklidnil. Tam kde čekal nějakého podivína, stál jeden ze členů admin-týmu.

„Ahoj Kozliku. Nevíš, co se to stalo se Spawnem?“ zeptal se zvědavě a Kozlik jen pokrčil rameny.
„Nemám ponětí. Přišel jsem sem a pomálu mi ten vítr urval krovky ze zad. Byl jsem rád, že jsem dokázal doplachtit aspoň sem, abych si nakoupil teplé oblečení. Asi bys to měl taky udělat, šortky a tričko není nejvhodnější oblečení.“ Řekl Kozlik a s úsměvem na tváři odešel do mrazivé vichřice.

„Tý jo, asi to tak udělám,“ řekl potichu a pak ještě vykřikl: „Děkuji!“ a uviděl mávající postavu, jak mizí ve víru sněhu. Jakmile si nakoupil nové oblečení, vydal se na obhlídku Spawnu. Vítr se už trochu uklidnil a tak nebylo těžké pokračovat v cestě. Prošel kolem dalších domů a znova uslyšel tajemný zvuk rolničky. V tu chvíli se nebe vyčeřilo a mezi mraky se postupně ukázalo sluníčko, jehož paprsky se odrážely od křišťálově bílého sněhu.

Pařan zalapal po dechu nad tím, co uviděl. Kolem cest stály cukrové hůlky, pokryté vrstvou sněhu, na stromech byly další barevné koule. Celé tohle místo, získalo zvláštní radostnou atmosféru. Jeho zrak upoutaly bedny kolem něj. U každé bylo nějaké číslo.

„ Jedna, dva, tři… copak ty čísla asi znamenají?“ brumlal si pod nosem a přecházel od jedné k druhé. Jak tam tak stál a přemýšlel, ani si nevšiml, že se k němu blíží Kikousek. Malé barevné střeštidlo, které se přiřítilo, div nezakoplo o bedny a Pařana.
„Jaký je den? Kolikáté ho je?“ začalo to malé stvoření křičet a skákat mu pomalu po hlavě.

„Uh-h? Asi osmnáctého?“ řekl překvapený Pařan a barevné střeštidlo odběhlo k bedně s číslem 18.
„Na co čekáš? Poběž!“ křikla Kikousek a Pařan se váhavě rozeběhl za ní. Zatím co Kiky nedočkavě skákala kolem bedny, Pařan stále přemýšlel nad tím, co ty bedny znamenají. Už nějakou dobu tu nebyl a tohle tu naposled určitě nebylo.
„Kdo otvírá první?“ otázala se barevná holčička a už už skoro otevřela bednu.
„Co když se koukneme na ráz? Ani nevím co to je,“ řekl Pařan a dál bádal nad tím, na co se to dítě těší.
„Proč se na to tak těšíš?“ zeptal se.

„Ty to nevíš! Vždyť je to Adventní kalendář! Každý den dostaneš nějaké pěkné věci!“ řekla Kiky a popadla Pařana za ruce a připleskla je na bednu. „Tak honem, otevírej!“ A než se nadál, byla bedna otevřená. Uvnitř byla zlatá jablka, koláče, pírka a spawnovací vajíčko na muchokravku. Zatím co Pařan si bral jednotlivé věci, Kiky všechno pobrala a odpádila neznámo kam.

„To jsou mi věci, ale pořád nevím co se děje,“ řekl a poškrábal se nechápavě na hlavě.

„Takže bys rád věděl, co se stalo?“ ozval se za ním sametový hlásek a zase uslyšel zvuk rolničky. Pomalu se otočil, zvědav, kdo to řekl. Jeho zrak padl na oranžovou lišku s černými tlapami a huňatým ocasem, která si vesele hověla na bedně a nezbedně zametala sníh kolem pokladu. Pařan vytřeštil oči na to podivné stvoření. Moc dobře věděl, že určitě nepochází z tohoto světa a nehodlal to nechat bez pořádného bádání.

„Co-co jsi zač?“ zeptal se zvědavě a vydechl úžasem. „A jak to, že mluvíš? Odkud jsi? Ty víš co má tohle všechno znamenat?“ začal chrlit jednu otázku za druhou. Liška mu vmetla ocasem pořádnou dávku sněhu do obličeje a začala se škytavě smát.

„Ach ty malý Pařane, jsi jak právě narozené mládě. Zvědavé, neposedné a plné otázek. Jestli chceš odpovědi na svoje otázky, tak by ses měl nejdříve zastavit a oklepat se od sněhu, jinak nastydneš,“ řekla a ladně seskočila z bedny. „Určitě jsi pochopil, že nejsem odtud, jsem z jiného světa. Tam, odkud pocházím, mě nazývají liška, jsem jako pes, ale mazanější a chytřejší. Ovšem, mé jméno je Kitsune,“ řekla a máchla oháňkou, přičemž z Pařana oprášila sníh. Mrkla na něj a vyskočila na bednu, kde se pohodlně usadila.

„Dobře, liš-Kitsune? Proč je Spawn v takovém stavu, v jakém je?“ řekl a znova se ozval cinkot rolniček, při kterém i liška nastražila uši a zvedla čumák. Pařan následoval směr, kam koukala a on se nestačil divit. Nad hlavou pobíhali dokola zvláštní koně, ověšeni sedlem a rolničkami. Ty rolničky, které slyší celý den.
„Takže je vidíš, konečně někdo. Jsou to soby a přinesli nám sem sníh, zimu a ducha Vánoc,“ řekla a slastně přimhouřila oči, jak se jí kožichem prohnal vítr.
„Proč jsou tady?“

„Jsou na cestě kolem světa a připravují Vánoce, ovšem, jejich velitel…“ Kitsune se odmlčela a pohlédla ke stromu na náměstíčku. „Pojď za mnou,“ řekla a seskočila na zem, pospíchajíc ke stromu.

„Kam to běžíme?“ řekl Pařan, ale slova mu od pusy sebral vítr. Kitsune už byla pod větvemi, když ji chlapec konečně doběhl a až teď si všiml smutného dědy, jak sedí pod stromem. Kitsune k němu přiběhla a lehce ho ťukla čumákem. Děda otevřel oči a láskyplně ji pohladil. Pak jeho oči spočinuly na Pařanovi a jakoby roztál.
„Už jsi ho konečně našla?“ zeptal se.

„Ano, on nás vidí.“

„Moment… já vás vidím? To vás nikdo jiný nevidí?“ zeptal se zmateně a pohledem přelétal z jednoho na druhého.

„Asi je čas to vysvětlit, co?“ řekl děda a kývl na lišku. Ta přikývla nazpět a uvelebila se mu k nohám a tiše spustila: „Každý rok, kdy se blíží jeho konec, přichází Vánoce. Je to kouzelný čas. Čas veselí, pohody, klidu a lásky. Tam, odkud jsem já, má každá země jiné zvyklosti, někde se o to stará Ježíšek, jinde děda Mráz a pak taky…“

„… pak taky Santa Claus,“ dořekl dědeček a ujal se vyprávění. „Santa má kouzelné spřežení létajících sobů a dělá vánoční přípravy, aby vše bylo připraveno včas a bez problémů.“ Děda se odmlčel a nechal chlapce, aby se zamyslel. Santa, liška, sníh, soby, rolnička…
„Nechcete mi říct, že?“

„Ano, přesně to,“ řekl děda. „Já jsem Santa. Bohužel jsem zabloudil v té šílené vichřici a skončil jsem tady. Saně popraskaly, dárky se rozsypaly a sobům se zpřetrhaly popruhy.“
„Jelikož jsi jediný, kdo nás slyší a vidí, budeme potřebovat tvou pomoc,“ řekla liška a přistoupila blíž. „Potřebujeme, aby Santa stihl všechno načas, ale bez saní se nikam nedostane! Sežeň všechny lidi, co tu jsou a pomoc nám sehnat dost materiálu na postavení nových saní a popruhů na soby!“ štěkla liška a než by se člověk nadál, Pařan s hrdým: „Ano!“ vyrazil vstříc, aby našel potřebný materiál na stavbu a sehnal co nejvíce lidí, aby mu pomohli.

 

Chceš, aby Santa stihl Vánoce? Tak se připoj na Public a pomoc nám sesbírat materiál. Pod stromečkem stále čeká Santa. Klikni na něj a on ti už řekne, co potřebuje.

Komentáře